Dekadence jako umělecký směr
Všimli jste si někdy, že v každém století se objevují určité umělecké proudy, které odrážejí ducha doby? No, dekadence je jedním z nich. Tato zvláštní forma umění vyplula na povrch z hlubokých vod přelomu 19. a 20. století a stala se platformou pro umělce a myslitele té doby, aby vyjádřili svůj pocit rozkladu a skepticismus vůči budoucnosti. Přitom to však bylo zahalené do velmi estetizované formy, která si hraje s tabu a morálkou.
Když se řekne 'dekadence', možná si každý představí něco trochu jiného. Ano, je to trochu jako ten famózní český vepřo-knedlo-zelo, pod čímž si taky každý představí něco jiného, ačkoliv základ je stejný. Ale vraťme se k dekadenci. Je to jakési módní slovo pro opis nálady ztráty ideálů, krásy a všeobecného úpadku, které se ale objevilo už dávno předtím, než se stalo takovýmto oficiálním uměleckým směrem.
Historie a kulturní kontext dekadence
Dějiny umění jsou plné zvratů a příběhů, které by mohly konkurovat i té nejlepší telenovele. Dekadence se zrodila jako reakce na rychlé technologické a společenské změny, které se konaly během průmyslové revoluce. Lidé se najednou ocitli ve světě, kde bylo všechno možné, ale zároveň se cítili ztraceni v tomto novodobém vesmíru. To vedlo ke kriticizmu kultury, odmítání tradičních hodnot a hledání něčeho nového, co by vyplnilo prázdnotu v duších moderních 'flâneurů'.
Nechť namísto strohých historických dat vyprávím o tom, jak se dekadence vine jako červená nit skrz dějiny. Ať už je to v antice, kdy se v některých obdobích objevují tendence k zvrácenosti a přepychu, nebo v renesanci, kde se opulentní pohledy na život a umění promítaly do všeho, od večírků po portréty. Úpadek a vyhledávání rozkoší bylo vždy jako jakýsi temný stín, který se skrýval za uměním a kulturou. A na přelomu století to vybublalo jako šampaňské na Nový rok: s jiskrou, třpytem a lehkou opilostí myšlenek.
Definující rysy dekadence
O dekadenci můžeme mluvit jako o uměleckém přístupu, který byl poznamenaný jakousi morbidity, touhou po excesu a touhou uniknout z každodenní reality. Je to jakoby měli umělci svůj vlastní 'escape room', který místo zámků a hádanek obsahuje symboly, metafory a obrazy zvrácených krás. Není se čemu divit, že hlavní tváře tohoto hnutí jako Baudelaire nebo Rimbaud experimentovaly s formou i obsahem, často balancující na hraně přijatelnosti. Dekadentní umělci se snažili ponřít tradice a dali si za úkol provokovat, šokovat a provádět myšlenkové akrobacie, které měly obnažit skryté vrstvy reality.
Chcete příklad? Imagine guards, the prekérní krása obrazů Gustavea Moreaua, které vyplňují svět tajemných a smyslných vizí, nebo básně Paul Verlaina, které si pohrávají s jazykem téměř jako puzzle. To vše je dekadence s velkým D. Přidat k tomu třeba ještě nabobtnalé květiny v klobouku Sarah Bernhardtové, která byla nejenom skvělá herečka, ale i ikona dekadentního umění a stala se vlastně takovou walking billboardem pro tento směr.
Rozklad a krása
V dekadenci najdeme paradoxní spojení rozkladu a krásy, kde opadání listů může mít stejnou estetickou hodnotu jako rozkvétající růže. To je tak trochu jako kdybychom se pokoušeli najít krásu v pádu římské říše nebo opatřili šmrnc imperiálnímu šatstvu při jeho rozpadu. Umělci v dekadentním období víc než kdy předtím ukazovali, že krása může být tajemná, může šokovat a může být i trochu smutná.
Vliv a dědictví dekadence
Dekadence možná není na titulních stránkách novin jako v dobách jejího vrcholu, ale její odkaz žije dál. Je to trochu jako starý dobrý heavy metal - možná už není hlavním proudem, ale fanouškovská základna stále existuje a hudba zní dál. Stejně tak hodnoty a vizuální styl dekadence ovlivnily následující generace umělců a myslitelů a můžeme je stopovat až do současných artových filmů nebo alternativní hudby.
Je to vidět i v módě, v architektuře a dokonce i v pop kultuře, kde dekadentní motivy slouží jako inspirace pro mnoho současných tvůrců. Vždyť kdo by nechtěl vypadat jako Oscar Wilde ve svém sametu a s perleťovým knoflíkem na rukávu? Toho by klobouk dolů!
Zůstává dekadence relevantní?
Na tuto otázku odpovědět není snadné, protože dekadence, jak jsem ji popisovala, je velmi proměnlivá a může se objevovat ve velmi různých formách v průběhu různých historických období. Je to jako s červeným vínečkem - každý ročník má své specifické nuance, ale vždy se můžeme spolehnout na to, že nám přinese určitý druh potěšení. A v umění i v životě platí, že to, co je staré, může být zároveň nové.
Osobní zkušenost s dekadencí
Zatímco většinu dekadentního umění si můžeme prohlédnout jen na výstavách nebo v knihách, v životě se stává, že narazíme na chvíle či situace, které nás tak nějak přenesou do této éry. Jako když sedíte v kavárně v Brně, sledujete lidi chodící po korze a cítíte tu specifickou atmosféru, která byla charakteristická pro dekadentní salóny - i když moderní verze je o poznání méně zahalená v opiumových výparech a francouzských šatech.
Jednou například Jakub a já jsme byli na dovolené v Paříži a náhodou jsme narazili na výstavu věnovanou dekadentním umělcům, kteří žili a tvořili právě v této metropoli. To byl zcela jiný zážitek, než jen číst o tom v knihách. Najednou jsme se mohli dotknout předmětů, které patřily jim, vidět skicáře plné čmáranic a náčrtů. Fakt to bylo, jako kdybyste se ocitli v nějaké časové smyčce.
Závěr: A co vy a dekadence?
Vážení čtenáři, mám pro vás otázku – cítíte v sobě touhu prozkoumat dekadenci blíže, nebo vám to přijde jako něco, co je lepší nechat spát ve školních učebnicích? Já osobně doporučuji vyrazit a hledat dekadentní inspiraci v běžném životě - třeba si jen tak sednout do kavárny a přemýšlet o kráse, která může pramenit i z věcí obyčejných nebo z těch, které pomalu upadají do zapomnění… A kdo ví, možná i vy naleznete v dekadenci něco, co vám zpříjemní den nebo vám učaruje úsměv na tváři. Tak šťastnou cestu do světa dekadence!
